Proč se nerozhodneš? - 1.díl

6. července 2012 v 13:26 | *posted by KeT |  FF - Proč se nerozhodneš?
Proč se nerozhodneš? - 1.díl
By: KeT






"Nechápu, proč jsi to udělala..", mračila se na mě máma. "A co na tom, prosím tě, nechápeš?", zamrkal na ní táta a pak otočil hlavu ke mě. Stejně čekal, jak jim vysvětlím, proč se stěhuju pryč. "Protože to byla skvělá možnost.. byla bych blbá, kdybych to nezkusila!", snažila jsem se jí to vysvětlit. "Ale já prostě nedokážu pochopit, proč sis nemohla vybrat univerzitu tady v Česku? Proč se stěhuješ až někam do Hamburku? Bůh ví, kde to vůbec je..", plácla dlaní do stolu. "No kuš?", koukl na ní táta. Po taťkovi jsem zdědila výborný orientační smysl, zatímco bych věřila, že máma ani za mák netuší, kde Hamburk je. "Panebože mami, proč se chováš, jako by mi bylo pět?", vzdychla jsem si. "Protože jsi, Natálie, naše jediná dcera!", vyhrkla a v očích se jí zaleskla slza. "Ale ty děláš, jako bych se už nikdy neměla vrátit. Já prosím tě neumřu.. Já jedu jenom studovat!", začínala jsem být nervní. Nesnášela jsem, když máma dělala takové scény. "A co tam budeš dělat? Kdo se o tebe postará? No řekni, kde budeš bydlet a co budeš jíst?", vyštěkla taky. "Nicol zná jednu paní, která pronajímá pokojík za velmi hezké peníze. Už mi to domluvila, budu nejspíš bydlet tam.", sdělila jsem jí. "Jo paní.. abys neskončila někde pod mostem. Ještě se budeš muset živit jako lehká žena.. znáš Němce! Jsou nechutní, až hrůza jak! Kdyby jsi měla trápení, né že nám to budeš tajit!", mávala rukama. "Proč myslíš na to nejhorší? Víš, že jsem si celé roky šetřila nějaké peníze.. do začátku jich mám dost, pak si v Hamburku najdu práci!", usmála jsem se. "Hlavně pak nezameškávej školu.. víš, že ti s tátou budeme měsíčně posílat na přilepšenou..", usmála se taky. Asi konečně překousla tu myšlenku, že se za nakonci léta vydávám s kufrem do neznámého města...

Vystoupila jsem z vlaku a rozhlížela se kolem. Nicol mi psala smsku, že na mě bude čekat na nádraží. Abych vám vysvětlila, odkud Nicol znám. Nicol je původem z Berlína. Asi před dvěma lety jsem se díky své střední škole dostala na takový pobyt do Berlína.. a Nicol se mě tam ujala. Zjistily jsme, že si skvěle rozumíme a od té doby jsme spolu neustále v kontaktu. Nicol mě několikrát navštívila v Praze, a já jí zas v Berlíně.. Jenže před půl rokem se Nicol i s rodinou přestěhovala do Hamburku.. a když jsem si pak vybírala vysokou, a objevila jsem nějaké zajímavé vysoké i v Hamburku, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Osud zasáhl a já jsem teď tady!
"Ahooooj!", volala na mě odněkud z dálky Nicol. Rozhlížela jsem se, a pak jsem jí uviděla, jak vesele cupitá ke mě. Nicol byla zvláštní holka. Vlasy špinavě blond, zelené oči a po obličeji drobné pihy. "Ahooj, ráda tě vidím!", naladila jsem se na němčinu. Teď jsem konečně mohla zas uplatnit pracně udělané certifikáty z němčiny. To už byla Nicol u mě a objala mě - no spíš - div mě nerozmačkala. "Jsem tak šťastná, že jsi konečně tady! Tohle budou neuvěřitelné roky našeho života! Vsadím se, že se už nebudeš chtít vrátit", huhlala u toho. "No neblázni, to by moje mamina nepřežila..", zarazila jsem jí. "Když to přežije teď, tak to přežije i potom!", mávla nad tím rukou a snažila se mi vyrvat kufr z ruky. "Já si ho vezmu, netahej se s tím..", zarazila jsem jí. "No já se spíš divím, že máš jenom jeden kufr..", koukla na mě. "Nezdá se ti dost velký?", opáčila jsem se. "No to ano.. ale..", zamrkala dlouhými řasami. "No já počítám, že si tady nějaký pěkný hadry nakoupím..", zamrkala jsem na ní taky. "Ahaa, no to naprosto chápu!", vydechla spokojeně.

"Paní Richterová nás očekává kolem páté hodiny..", zopakovala mi už asi po třetí Nicol. Seděly jsme zatím v jejím pokoji, který sdílela se svou o dva roky mladší sestrou. Kromě sestry měla Nicol ještě bratra, tomu bylo asi tak 8 let. Jejich nový byt se mi líbil, měl asi o pokoj víc, než jejich bývalý byt. Pokoje byly poměrně prostorné a v obýváku byl vchod na celkem velký balkón. "Řekni mi něco o té paní Richterové..", pobídla jsem jí. "Je stará..", vydechla. "A je protivná?", zajímala jsem se. "No jak se to vezme, je hodná, ale je hodně babičkovská..", vysvětlovala. "A co si pod tím mám představit?", nechápala jsem. "No, myslím, že si s tebou bude chtít povídat, a že ti bude cpát jídlo.. a takový.. Ale zas tak dobře jí neznám, to všechno mi vyprávěl její vnuk..", pokrčila rameny. "Uch..", vydechla jsem jenom..

Pátá hodina se kvapem blížila, a tak jsme s Nicol vyrazily na cestu. Paní Richterová měla byt nedaleko Nicol, v hodně podobném cihlovém domě. Bydlela ve druhém patře. V domě samozřejmě nebyl výtah, a tak jsem musela ten těžký kufr tahat po schodech - hrůza. Nicol mezitím na paní Richterovou zazvonila. Chvíli to trvalo, ale nakonec otevřela.
"Dobrý den..", vyhrkly jsme s Nicol současně. "Dobrý den..", vykulila na nás oči. "Vedu vám tu nájemkyni..", spustila Nicol. "Ano, pojďte dál..", usmála se a vedla nás chodbičkou k jedněm dveřím. "Pronajímám tenhle pokojík..", řekla, když otevřela dveře. Nebylo to nic moc.. pokoj byl celkem malý, byla v něm postel, skříň a stolek.. Ale pro mé potřeby zatím bohatě stačil. "Úžasné!", vyhrkla jsem. "V pokoji ani v celém bytě se nebude kouřit, nechci tu vidět žádný tvrdý alkohol ani drogy - pokud něco z toho potřebuješ, uspokoj se venku. Také bych tu nerada viděla chlapce.. sice jsem hluchá, ale nemohu podporovat jisté věci!", začala vyjmenovávat. "To se nemusíte bát, přijela jsem sem studovat..", zarazila jsem ji. "Tady v rohu je malá lednička, pokud bys něco nutně potřebovala u sebe.. Jinak si věci můžeš dávat ke mě..", řekla a ukázala za roh, kde stála taková ta lednička, kterou si lidé berou, když jedou někam na dovolenou. "Nájemné se platí vždycky na konci měsíce, pokud by ti to nevyhovovalo, můžeme se domluvit i jinak..", zakončila to. "Tomu rozumím, budu se snažit platit na konci měsíce..", usmála jsem se na ní. "Tak si tam můžeš hodit kufr, já ti ukážu, kde je záchod a koupelna.. o ty se tedy budeme muset dělit, to snad chápeš. Pokud by jsi měla zájem i o stravování, můžeme se domluvit.. já vařím ráda..", zamrkala na mě.

A tak jsem se mohla zabydlet. Pokoj měl celkem pěkný výhled do takového parčíku, tudíž jsem se radovala, že mě v noci nebudou tolik vyrušovat auta. Sice silnice před domem nebyla nijak frekventovaná, ale přeci jenom startující auta poslouchat už od rána by se mi opravdu nechtělo.
Nicol odešla domů, abych si po dlouhé cestě mohla odpočinout, a já popravdě byla ráda, že mám chvíli klid. Jenže ten netrval dlouho, protože mi zapípal mobil - hlásil nově příchozí SMS. "Ahooj Hamburčanko, co bys řekla večerní seznamovačce s dalšími Hamburčany? Nicol". Chvíli jsem pitomě koukala do displeje, ale pak jsem si řekla, proč vlastně ne a naklikala jsem: "Okay, stavíš se pro mě? A v kolik?".. za chvíli mi přišlo.. "Stavím se v 8 hodin. Páčko!" ... No a tak jsem na večer měla program!

Koncem léta bylo krásné počasí, opravdu nádherné.. tudíž jsem si oblékla kraťasy a tílko. Pro jistotu jsem si vzala i lehký světřík, protože přeci jenom tady na severu je trochu chladněji než třeba v Praze, a hlavně jsem netušila v kolik se dostanu domů, a jak se přes večer ochladí. Paní Richterová byla tak laskavá, že mi dala i vlastní klíč. Rozloučila jsem se s ní se slovy, že nevím, kdy se vrátím.. a ona samozřejmě neopomenula pár povídek o tom, abych se zbytečně po nocích sama necourala, bůh ví, kde jaké nebezpečí na mladou dívku číhá. Mezitím na mě dole čekala už Nicol..
"A kam vlastně půjdeme?", zajímala jsem se. "Máme tady s přáteli už vyhlídnutou jednu hospůdku, do které vždycky chodíme, když máme sraz. Je tam nekuřácký salónek, a to nám vyhovuje!", usmála se. "To je úžasné..", usmála jsem se taky. Jsem totiž nekuřák, a abych se přiznala, ten kouř mi prostě smrdí. Hospůdka byla naštěstí nedaleko, takže jsme nemuseli použít městskou hromadnou.. Když jsme vešli, Nicoliny přátelé už na nás čekali.
"Ahooj!", pozdravila je všechny vesele.. "Ahoj!", pípla jsem tiše, jelikož davy nových lidí mi nikdy moc neseděly.. byla jsem na to příliš stydlivá. "Tohle je moje kamarádka Naty..", představila mě.. "a tohle jsou zas mí přátelé - Jana, Claudie, Carin.. tohle je její brácha Christian, tohle je Felix a Robert..", vyjmenovala mi je.. ale já jsem to stejně zas zapomněla. No nic! "Ráda vás poznávám..", zamumlala jsem a posadila jsem se vedle Jany, protože u ní bylo místo.

Pokračování příště
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gabika Gabika | 6. července 2012 v 19:16 | Reagovat

Vypadá to dobře...jsem ráda, že píšeš další povídku :)

2 Fejbínka :) Fejbínka :) | Web | 7. července 2012 v 3:22 | Reagovat

fúúú, pěknýý :) jsem zvědavá, jak to dopadne, ty jo :D

3 KeT KeT | Web | 7. července 2012 v 15:18 | Reagovat

[2]: [1]: Děkujuu, ani nevíte, jak jsem ráda, že to někdo čte :-)

4 luxorka luxorka | Web | 7. července 2012 v 16:01 | Reagovat

moooc pěkné a vypada to i zajímavě :-)

5 KeT KeT | Web | 7. července 2012 v 16:17 | Reagovat

[4]: děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama