Krásná ošklivá - 10.díl

20. prosince 2011 v 20:11 | *posted by |  FF - Krásná ošklivá
Krásná ošklivá - 10.díl
By: KeT





*Pohled Davida
"Vicky!", řval jsem do telefonu jak smyslů zbavený, jenže se nic neozývalo. "Co se děje?", vyběhl ven Timo a za ním hned i ostatní. Asi slyšeli můj příšerný řev. "Vicky.. já nevím, něco se jí muselo stát..", zmatkoval jsem. "Uklidni se.. a řekni nám, co se stalo.", řekl. "Volala mi, a najednou rána a nic, už neodpovídá..", mával jsem rukama. "Máš jí ještě na telefonu?", zeptal se. "No, ano.. hovor pořád běží..", podíval jsem se na displej. "Pujč mi to..", rozhodl a vzal si telefon z mých rukou.
"Vick?", houknul do něj. "Halooo, je tam někdo?", zahulákal do telefonu hlasitěji. "Ano?", ozval se v telefonu mužský hlas..
"Prosím vás, potřebuju mluvit s Vick - taková mladá slečna, hnědovlasá..", mumlal do telefonu Timo rychle. "Je tady.. rozrazila si hlavu, už jí voláme záchranku..", odpověděl muž. "Rozrazila si hlavu?", zeptal se Timo znovu, jakoby nerozumněl. "Ano, záchranka už je tady.. mobil jí strčím do kapsy. Nashledanou!", rozloučil se muž a vzápětí zavěsil.
"Tak co?", kulil jsem na něj oči. "Rozrazila si hlavu nebo co, sanitka jí teď převáží do nemocnice!", odpověděl mi. "Musím jet za ní..", hysterčil jsem. "Pojedeme s tebou..", rozhodl Timo.
....................

*Pohled Vicky
Cítila jsem tupou bolest v hlavě, oční víčka byla hodně ztěžklá a vůbec se nedala otevřít. Trochu se mi to podařilo, uviděla jsem zvláštní bílé tváře a silné světlo, které mě donutilo oči zase zavřít...

Přišlo mi to, jako bych měla divnou noční můru. Silně jsem s sebou škubla, což mě donutilo, abych otevřela oči. Vůbec nic jsem ale neviděla, v místnosti byla šílená tma. Kolik asi tak může být hodin?, přemýšlela jsem. Ale byla jsem příliš líná na to, abych vstala a tak jsem zase zavřela oči a usnula jsem.
Když jsem se znovu probudila, vše bylo ještě zvláštnější než předtím. V místnosti byla pořád tma, což mi připadalo neuvěřitelné. Nikdy jsem se tak často za noc neprobouzela. Celé mé tělo bylo tak malátné, jako bych se šíleně opila. Ve vzduchu jsem ucítila Davidovu voňavku. Určitě to musí být ona - vím to, protože lahvičku s ní měl David v koupelně a já jsem si k ní vždycky potajnu čuchala, když jsem se byla koupat - moc mi totiž voněla. "Davide?", pípla jsem potichu. Chvíli bylo ticho, pak se něco vedle divně zachrulo a najednou mi někdo mačkal ruku.
"Vick?", zašeptal. "Davide! Vzbudila jsem tě?", zeptala jsem se ho, protože jsem nechápala, že by v noci chodil po bytě. "Ne, neboj.", zamumlal. "Jak ti je?". "Nevím.. je mi zvláštně. Nemůžeš prosím rozsvítit? Vůbec na tebe nevidím..",zeptala jsem se ho a druhou rukou jsem šmátrala kolem sebe. "Není třeba, je odpoledne - venku svítí sluníčko..",řekl. Zarazila jsem se. Počkat? Cože? "Jak.. jak..jakto, že nevidím?", zhysterčila jsem. "Máš kolem hlavy obvaz.. koukej!", vzal mé ruce a přiložil mi je k obličeji. Konečky prstů jsem zkoumala svou hlavu - přes čelo a oči jsem měla tlustý obvaz. Můj mozek usilovně pracoval. Kde to teda vlastně jsem? Co se stalo? Proč mám na hlavě obvaz? Přišlo mi, jak když se mi to celé jen zdá.
"Co se mi stalo?", vypravila jsem ze sebe po chvíli. "Omdlela jsi, a při pádu sis rozrazila hlavu.", řekl potichu. "Jsem v nemocnici?", zajímala jsem se. "Ano..Nechali si tě tu na pozorování, ale brzy tě vezmu zase domů jo?", stiskl mi ruku. Jenom jsem mírně přikývla. Celá hlava mě brněla, jak kdyby nebyla ani moje.
"Lehni si, a hodně odpočívej", radil mi. "To budu.. nedokážu si představit, že bych tu dělala něco jinýho, když ani nevidím..", stěžovala jsem si. "To přežiješ, doktor říkal, že ti zítra udělají převaz a nějaká vyšetření a pak by tě možná už mohli pustit domů..", vyhrkl radostně a pohladil mě po vlasech. "No, nejraději bych odsud šla hned teď.. Nechci tu být..", mumlala jsem, jak malé dítě. "Musíš to vydržet.. Já tady s tebou zůstanu.". "Ale pak skončí návštěvní hodiny a budeš muset odejít..", povzdychla jsem si. "To sice ano, ale to už bude dost hodin na to, aby jsi se navečeřela a šla spát..".
....................
Hodiny letěly pomaleji než jak bylo obvyklé. Otáčela jsem se z boku na bok a modlila se, aby už přišla sestra a vzala mě na převaz. Rozčilovalo mě, že nic nevidím, že ani nevím v jakém jsem pokoji. Teprve až teď jsem si pořádně uvědomila, jaké to je, když je někdo slepý.
Člověk je potká na ulici s bílými hůlkami nebo v doprovodu psů, polituje je - život je prostě nespravedlivý. Ale vyzkoušet si to na vlastní kůži, když člověk neví, co má na sobě, neví jakou barvou je vymalován pokoj ve kterém leží, neví jaké je venku počasí - jestli je den a nebo noc, je to opravdu šílený pocit. Nejraději bych si ten obvaz strhnula z obličeje a to néjen kvůli tomu, že jsem nic neviděla. Kůže pod ním mě totiž začínala šíleně svědit a šimrat a já se nemohla ani poškrábat.

Konečně se otevřely dveře, sestřička mi přivezla takový ten vozík, aby mě mohla pohodlně převést k lékaři na prohlídku a na převaz. Těšila jsem se jak malá, takže jsem nic nenamítala, i když mi to přišlo strašně divné, že mě vozí, jak kdybych si to snad neuměla dojít sama nebo co. Neznamená, že když nic nevidím - že neumím chodit.
Nakonec jsem však byla docela ráda, že se "vezu", protože to bylo poměrně daleko od mého pokoje.. nebo mi to alespoň tak přišlo, jelikož jsme projížděli dlouhými chodbami.
Konečně se mnou vozík zastavila a pomohla mi na nohy.. hned na to mě kamsi táhla a zase mě někam posadila. Připadala jsem si jak blázen. Nic jsem neviděla a oni se mnou pořád pohybovali sem tam sem tam.
"Dobrý den slečno.. tak se mrkneme na tu hlavičku", uslyšela jsem mužský hlas a než jsem stihla něco říct, dvě velké ruce se snažily rozmotat mi ten šílený obvaz. "Dobrý den..", pípla jsem a v duchu jsem si pořád opakovala, ať si pospíší. "Tak jak to jde? Bolí hlava, bolí?", zajímal se. "No trochu ano..", odpověděla jsem. "No však to taky byla asi pořádná šlupka..", mumlal. Cítila jsem, jak obvaz povoluje.. a za chvíli byl konečně pryč z mých očí. Chvíli jsem jen tak mžourala, protože mi přišlo denní světlo až příliš ostré.. ale za chvíli jsem konečně krásně viděla.. znovu jsem viděla různé předměty a barvičky. Mé tělo zaplavil neuvěřitelný pocit štěstí.
"No to je pěkná odřeninka..", mumlal si doktor nejspíš pro sebe a nahnul se k mému čelu. "Museli jste to šít?", vyhrkla jsem, když jsem si uvědomila, že s jizvatým čelem budu vypadat opravdu úžasně. "Naštěstí ne! Rána nebyla zas tak hluboká, ale praštila jste s sebou pěkně!", kouknul se na mě. "Budete mi to zase vázat i přes oči?", zeptala jsem se smutně. "Ne, dám vám tam něco jako náplast a pak čelo obmotáme obvazem, ale oči vám obvazovat nebudem - to aby jste mohla jít domů. Ale neradujte se předčasně, ještě uděláme rentgen. Musíme zjistit, zda je tedy lebka opravdu v pořádku...

Konečně jsem byla po vyšetření. Doktor usoudil, že není třeba, abych nadále zůstávala v nemocnici a blokovala lůžko pacientům s většími a horšími problémy, než jen ten můj. Byla jsem naprosto stejného názoru.. chtěla jsem odtamtud pryč.. a to hned! Zavolala jsem Davidovi a ten mi slíbil, že pro mě hned přijede. Nemohla jsem se dočkat, až si zase lehnu na "svůj" gauč, až si udělám čaj a pořádně se najím, a taky až zase uvidím Davida. Ty tři dny co jsem tady byla mi přišli opravdu nekonečný.
Zvedla jsem oči od země a uviděla jsem ho, jak se ke mě řítí rychlostí blesku - až mu z toho vlasy poletovaly kolem. Postavila jsem se a usmála jsem se na něj. Došel až ke mě a pevně mě objal.
"Tak jak ti je?", vybafl na mě, když mě pustil. "Je mi celkem dobře, hlava pořád pobolívá, ale léčit se budu už naštěstí doma..", vydechla jsem. "To jsem rád..", řekl svým zastřeným hlasem.. "No ehm, asi bychom měli jít...", dodal pak. S radostí jsem přikývla.. Jen rychle odsud pryč!

Pokračování příště..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evka Evka | E-mail | Web | 20. prosince 2011 v 21:26 | Reagovat

ty jo, tak tímto dílem si mě několikrát vyděsila, jsem se lekla, že nebude vidět.. každopádně skvěle napsaný, jen tak dál :)

2 Gabika Gabika | 22. prosince 2011 v 18:49 | Reagovat

Taky jsem se lekla, že oslepla a říkala jsem si: "A je to v háji." Ale naštěstí to "dobře" dopadlo...:D

3 The_Chessie The_Chessie | Web | 28. prosince 2011 v 19:55 | Reagovat

musím uznať, že aj mňa si dosť vydesila, že nebude vidieť.... som fakt zvedavá ako to bude ďalej... hlavne s Davidkom :)

4 Féj Féj | 1. ledna 2012 v 20:52 | Reagovat

Ket! :D děláš si ze mě srandu! :D Dávej ty ffky do rubrik! :D málem to semnou švihlo jako! :D víš co, muj názor máš u 9 dílu, nebudu se opakovat!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama