Sestřin kluk-1.díl

6. února 2010 v 23:36 | *posted by KeT |  FF-Sestřin kluk
Sestřin kluk-1.díl
By:KeT








"Zapsala si to všechno?" zajímal se táta. "Snad ano.. a ještě jsem ti měla připomenout, aby si nezapomněl vyzvednout na poště ten dopis.." zamumlala jsem a ještě jednou jsem očima prolétla papírek, na který jsem zapisovala vše, co je potřeba do domácnosti nakoupit. Od té doby, co jsme žili s tátou samy, hospodařili jsme si tak nějako po svém, ale vždycky jsme v nějaký určitý den jezdili na velký nákup do jednoho z mnoha hypermarketů v Hamburgu. " To je dneska provoz.." mumlal táta nespokojeně, když jsme opět stály v jedné z dopravních zácp. "Tak proč to nevezmeš zadem, přes rychlodráhu?" poradila jsem mu. "Máš pravdu, sice je to dál, ale asi tam budeme dřív. Jak to tak vidím, tady by jsme stáli do zítřka.." přikývnul a hned zapnul blinkr a město mnohými okličkami objel, až jsme se ocitli na rychlodráze.
Konečně byl provoz plynulý a táta mohl sešlápnout plyn.. Odtrhla jsem oči od papírku a zamyšleně jsem pozorovala silnici a auta před námi. Když najednou auto, které jelo v protisměru přejelo do našeho pruhu. "Co blbne?" ozval se táta rychle. Auto bylo tak blízko, že sem viděla, že v autě je jen řidič. Stačila jsem jen vykřiknout. Můj k smrti vyděšený křik prořízl vzduch jako hrom, následovala obrovská rána a pak už jen ticho...

Strašné pípání se mi zařezávalo do hlavy.. "Co se stalo?" ptala jsem se, ale nikdo mi neodpovídal. Ozýval se jen ten příšerný zvuk.. zvuk co mi trhal ušní bubínky..zařezával se do každičké části mé hlavy, až jsem myslela že mi pukne. "Ztrácíme ji..", křičel někdo vedle mě. "Nabít na 300", křičel jiný, ženský hlas. "Cože?", nechápala jsem. "O čem to mluvíte..?" Chtěla jsem křičet, pohnout se.. ale mé tělo neposlouchalo. Najednou sem ucítila teplo. Konečně jsem otevřela oči a koukala jsem na bílé dveře, co byli vestavěny do černé zdi. Vlastně všude kolem mě byla černá zeď a jen ty krásné bílé dveře.. už už jsem k nim natahovala ruku, když se před nimi objevil táta. "Tati? Co tady děláš? A kde to jsme vůbec?", ptala jsem se ho. On se jenom mile usmál a pak odpověděl: "Ještě máš čas.." a pak zmizel.. zmizely i dveře i černá místnost.. všecko zmizelo.

Zamžourala jsem očima. Tenké sluneční paprsky dopadali na bílé povlečení mé postele. Natáhla jsem ruku někam do prázdna, kde vždycky stával můj noční stolek a na něm maličký budík, který mi táta věnoval kdysi k narozeninám, když jsem byla ještě malá. Jenže nic. Moje ruka tápala v prázdnu. Budík jsem nemohla nahmatat. Nedalo mi to, posadila jsem se a až teď jsem si všimla, že vůbec nejsem ve svém pokoji. Chvíli jsem bezmocně seděla a přemýšlela jsem, když se otevřely dveře a dovnitř nakoukla mladá sestřička. "No to je mi nadělení, že jste se probrala." usmála se na mě zářivě a přispěchala k posteli. "Prosím?" vykoktala jsem. "Pár dní jste si tady poležela, zavolám doktora.. on Vám vše vysvětlí..", vyhrkla vesele a zase odběhla.
Nečekala jsem dlouho a doktor přišel. "Zdravím..," usmál se.. "nemáš hlad?" Jenom jsem zavrtěla hlavou. "Proč jsem tady?",začala jsem odjinud. Doktor se trochu zarazil. "Jsem snad nemocná? A kde je táta, přijde za mnou?" "Nejsi nemocná.. měli jste s otcem nehodu. Před dvěma týdny, vzpomínáš si?" Ano.. až teď jsem si vzpomněla. To auto.. najednou bylo naproti nám. "Před dvěma týdny?" vydala jsem ze sebe jenom. "Ano, při nehodě jsi utrpěla velmi vážná poranění hlavy.. velice silný otřes mozku, krvácení.. málem si zemřela. Celou dobu jsi ležela v komatu." "A táta? Kde je? Taky leží tady v nemocnici? Nebo už jste ho propustili domů. Přijde?" vyhrkla jsem. "Táta nepřijde.." zavrtěl doktor hlavou. "Je snad vážně raněn?", zděsila jsem se. Lékař se zvláštně zatvářil. V tom mi došlo, co se tátovi stalo. "Je táta snad mrtvý?" vykřikla jsem hlasitě. "Tak řekněte! Táta nepřijde, protože už tady není!" vyštěkla jsem hlasem, který snad ani nebyl můj. "Je to tak, maličká. Moc mě to mrzí.. ale tatínek už nikdy nepřijde.." oznámil mi smutně. Zatmělo se mi před očima. Slzy samy od sebe vytryskly z kanálků a já cítila jak se mi řinou po tváři. Nemohla jsem ani ceknout ani se pohnout. Moje tělo přestalo poslouchat. "Nemocnice za pomoci sociální služby kontaktovala tvou matku, budeš moc u ní zůstat do své plnoletosti." oznámil mi pak potichu. "Píchnu ti injekci, aby ses prospala..", ozval se ještě. Najednou jsem ucítila slabé štipnutí a mím tělem rychle prostupovalo horko.. a víčka sama od sebe se zavřela.
Ve snu, který se mi začal odehrávat hned po usnutí, jsem uviděla svou matku.. stála vedle mého otce.. a pak si najednou sbalila svoje věci a odešla. Stejně jako, když mi bylo 5. Moje krásná máma si našla nového muže a opustila mého tátu.. a mě nechtěla. Nechtěla mě.. a tak jsem zůstala s tátou. S tím nejlepším tátou na světě. A teď jsem jí znovu uviděla, po všech těch letech. Z mojí krásné blonďaté mámy se stala ošklivá šedivá babice, s křiklavě rudými nehty.. najednou jsem uslyšela příšerný výkřik.. až když jsem se probudila, zjistila jsem že jsem to byla já sama, kdo tak příšerně křičel..

Pokračování příště..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Łilly Łilly | Web | 7. února 2010 v 0:19 | Reagovat

začíná to slibně .. jen tak dál .. a už se těším na další díly  :-)

2 adus0ka adus0ka | 7. února 2010 v 11:48 | Reagovat

jj taky se těším na pokráčko ;-)

3 AwRiLlQa=o* your affs AwRiLlQa=o* your affs | Web | 7. února 2010 v 12:45 | Reagovat

Tý jo .. ! Tak to nemá chybu ! Už se taky těším na další díly !

4 Verulííísek Verulííísek | E-mail | Web | 7. února 2010 v 14:12 | Reagovat

super...moc se mi to líbí :-)

5 Evka Evka | E-mail | Web | 7. února 2010 v 14:16 | Reagovat

vypadá to dobře, těším se na pokračování :)

6 KeT KeT | Web | 7. února 2010 v 14:28 | Reagovat

děkujuu.. sem ráda, že se líbí :*

7 Verushka Verushka | Web | 7. února 2010 v 15:46 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama